Na nepravé ostrožně nad korytem říčky Osoblaha se nachází torzo kdysi mohutného a rozsáhlého hradu jehož rozměry (cca 320 m x 130 m včetně obranných valů, z čehož vlastní jádro zabírá cca 106 m x 55 m), rozsáhlý a na svoji dobu dokonale propracovaný fortifikační systém a poměrně dlouhá doba existence nemají v rámci středověkých opevněných sídel ve Slezsku obdoby.
Hrad byl založen v polovině 13. století na popud olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku při novém osídlování tzv. moravské enklávy, jejíž původní slovanské obyvatelstvo bylo zdecimováno (po bitvě u Legnice 9.4. 1241) táhnoucími mongolskými hordami. Na stavbě hradu, při níž bylo využito výhodné polohy a patrně též zčásti již zbudovaných valů pravěkého hradiska, se podílel z 1 biskup Bruno a z druhé půle jeho podstolí rytíř Herbord, jenž přišel na Moravu v biskupově družině z Fulmenu u Rinteln ve Vestfálsku.
Za peněžní náhradu se Herbord z Fulmu uvolnil ze služeb ministeriála kláštera v Molebecku, aby řídil jako biskupský truksas (podstolí) a první osoblažský fojt úřední správu a pozdější kolonizaci tohoto území.
První spolehlivá písemná správa dokládající aktivitu Herborda z Fulštejna ve službách Bruna ze Schaumburku na území tehdejšího českého státu je z 22.2. 1249, kdy Herbord vystupuje jako svědek v listině olomouckého biskupa Bruna, vystavené v Jablonném v Podještědí pro Havla z Lemberka. Dále 11.12. 1251 vedl Herbord z Fulštejna ve slezské Olavě diplomatická jednání jménem biskupa Bruna.
V létě 1253 se Herbord z Fulštejna zapojil do bojů proti rusko-polským oddílům vedeným knížaty Danielem Haličským a jeho syny Lvem a Vladislavem Opolským. V letech 1254-55 se Herbord připojil k tažení českého krále Přemysla Otakara II. do Prus.
6.11. 1255 biskup Bruno se souhlasem olomoucké kapituly a podle ministeriálního práva magdeburského arcibiskupství postoupil svému stolníkovi Herbordovi z Fulštejna polovinu hradu Fulštejna s podmínkou, že propůjčený díl bude i nadále spjat s úřadem biskupského jídlonoše.
17.11. 1255 Herbord obdržel náhradou za škody, které utrpěl při obraně Osoblažska za rusko-polského vpádu dvě blízké vsi ve Slezsku - léno Glesan a Thomaz (též Glasen a Tomnitz, nyní Klisino a Tomice, dále mu biskup potvrdil lénem ves Rudolueswalt (též Rudolpheswalde, nyní Slezské Rudoltice) se 40 lány, Godeuerdestorp (též Godeufriedesdorph, nyní Bohušov) s 35 lány a Zlawecowe (též Schlackau, nyní Slavkov u Opavy.
1264-1269/70 zastával Herbord z Fulštejna, nepochybně v souvislosti s Brunovou hodností štýrského hejtmana, úřad zemského sudího ve Štýrsku. Společně se svým příbuzným Dětřichem z Fulmu, kastelánem ve Freisachu (1264) a později purkrabím v Offenburku, vytvořili páteř přemyslovské správní organisace ve Štýrsku. Aby se mohl svému úřadu více věnovat, převedl Herbord patrně v roce 1266 svou polovici hradu Fulštejna nejmladšímu synovi Ekerikovi.
30.4. 1275 prodal biskup Bruno se souhlasem olomoucké kapituly Ekerikovi z Fulštejna, jeho dědicům a jeho bratru Janovi (Johanovi) polovinu hradu Fulštejna za 250 hřiven opavské váhy. Listina je velmi pozoruhodným dokumentem, líčícím relativně podrobně vznik a osudy hradu. Biskup připomenul, že v dobách jeho příchodu do diecéze (1248) svěřil ves Godeuerdestorp (Bohušov) Ekerikovu otci, stolníkovi Herbordovi a povolil mu, aby si zde vystavěl hrad. Herbord postavil polovinu hradu, druhou půlku však nechal vybudovat Bruno za Herbordovy pomoci. Biskup současně dal stavět hrad v Osoblaze, avšak po jeho dokončení usoudil, že dvě pevnosti tak blízko sebe jsou pro biskupství zbytečné. Proto na přímluvy, vida Ekerikovy věrné služby, uvolil se prodat jeho rodině i dosud biskupskou polovinu hradu se všemi právy a menzální vsí Dolními Povelicemi. Za to se však museli Ekerikův otec Herbord a bratr vzdát svých podílů ve městě Osoblaze a Ekerik a jeho bratr Jan i jeho dědicové byli z titulu držby hradu zavázáni manskou věrností biskupství. Z privilegia nevyplývá, že by v podmínkách lenní držby zbylé poloviny hradu Herbordem z Fulštejna došlo k nějakým změnám. Obsah smlouvy se vymyká běžným lenním vztahům v olomouckém biskupství a patrně proto - spolu se zvýšením výkupní sumy na 300 hřiven stříbra - si Ekerik vyžádal její potvrzení českým králem Přemyslem Otakarem II. v Praze dne 2.6. 1275.
26.8. 1278 při osudné bitvě na Moravském poli stál na čelném místě vedle českého krále Přemysla Otakara II., zvaného "král železný a zlatý", Herbord z Fulštejna se synem Herbordem II. Pro krále i Herborda II. se tato bitva stala bitvou poslední. Stárnoucí rytíř Herbord z Fulštejna se v bitvě vyznamenal a měl na svém meči doslova další osud zemí Koruny české a prakticky celé Evropy, když v boji zaútočil přímo na Rudolfa Habsburského - římského krále - a zabil pod ním jeho koně. Vzápětí však byl císařovými ochránci přemožen, odzbrojen a vzat do zajetí.
Biskup Bruno brzy po nešťastné bitvě jako lenní pán moravské země vzdal hold vítěznému římskému králi a Herbord jistě vděčil Brunově přímluvě, že byl brzy omilostněn, propuštěn z vězení a mohl se vrátit na svá zboží.
Mezitím nechal Rudolf Habsburský vystavovat ve Vídni nabalzamované tělo Přemysla Otakara II., aby předešel pověstem o tom, že bitvu přežil a skrývá se. Královská vdova Kunhuta se synem Václavem II. byla vězněna na hradě Bezdězu, odkud se jí samotné podařilo uniknout, když dostala Habsburkův souhlas k účasti na manželově pohřbu ve Znojmě. Odtud se však nevrátila za svým synem na Bezděz, ale uprchla do Hradce u Opavy (Hradec nad Moravicí) k vévodovi Mikuláši I. Opavskému, levobočku jejího manžela, k němuž moc Oty Braniborského (jejího věznitele) nesahala. V korespondenci mezi králem Rudolfem a biskupem Brunem bylo dojednáno zaopatření královské vdovy a byl to Herbord z Fulštejna, kterého Bruno pověřil odebrat se do Hradce a být Kunhutě ku pomoci. V letech 1279-1280 náleželi k čelním osobnostem v okruhu biskupa a vdovy Kunhuty Herbord z Fulštejna se syny Janem, Konrádem a Hennigem. V té době se do přízně královny vetřel zrádce jejího manžela, vítkovec Záviš z Falkenštejna a to tak důkladně, že mu vbrzku podlehla a nechala se jím přivést do jiného stavu. To je však již jiná historie, přímo nesouvisící s hradem Fulštejnem.
21.2. 1281 umírá v Olomouci Bruno ze Schaumburku, církevní kníže, vojevůdce, diplomat, poradce králů a duchovních osobností, správce a vrchní soudce jemu svěřeného území. Byl pochován v Kroměříži, v kostele Svatého Mořice.
Na sklonku svého života požíval Herbord z Fulštejna značné vážnosti na Opavsku, kde ve funkci nejvyššího moravského komořího pečetil důležité dokumentu vévody Mikuláše I. Opavského a představitelů místní nobility. Umírá patrně roku 1288 a byl zřejmě pochován v hrobce fulštejnského kostela.
Po Herbordově smrti se synové podělili o rodové statky. Jan se vrátil do Westfálska. Křanovický statek zůstal Hennigovi a jeho dědicům, kteří se psali z Křanovic a Pusům z Fulštejna. Theodorich byl kanovníkem a olomouckým proboštem. Vnuk Walter si podržel léno v Ketři s alodní a manskou částí Velkých Petrovic. Hrad Fulštejn zůstal v držení Ekerika a jeho synovce Herborda III. Trabergera. Posledně jmenovaný v letech 1288 -1302 hrad rozšířil.
22.6. 1310 olomoucký biskup Jan VI. po bezdětné smrti Herborda III. Trabergera postoupil hrad Fulštejn i s příslušenstvím lénem Ekerikovu synovi Herbordu IV.
Kolem roku 1340 se po smrti Herborda IV. ujali dominia hradu Fulštejna jeho synové Aleš (Alsianus), Jan a Jindřich. Čtvrtý bratr Herbord se dal na duchovní dráhu a umírá 27.9. 1369 jako kapitulní probošt. Aleš z Fulštejna náležel k významným osobnostem v okruhu opavského vévody Mikuláše II., zúčastňoval se manského soudu v Kroměříži, účastnil se zemského sněmu v Olomouci.
Po smrti Aleše z Fulštejna (patrně konec roku 1366) spravovali fulštejnské léno jeho synové Herbord V. a Štěpán.
Po smrti dědiců Aleše z Fulštejna roku 1372 se manského zboží s hradem Fulštejnem ujal po soudním sporu s biskupem Janem Alšův synovec Jindřich z Fulštejna. Tento zaujímal vlivné postavení na Opavsku v okruhu vévody Jana I. Opavsko-Ratibořského a později na Krnovsku v blízkosti Vladislava Opolského. Jeho manželkou byla Anna z Kunštátu, sestra Smila a Bedřicha z Kunštátu.
Dle soupisu lén olomouckého biskupství patřily kolem roku 1389 k hradu Fulštejnu tyto vsi: Bohušov, Hrozová, Víno, Piskořov, Dolní Povelice, Horní Povelice, Koberno, Petrovice, Tašovice (splynuly s Osoblahou), dvůr v Matějovicích s příslušenstvím, pusté Walteřovice a osady Rudoltice, Jindřichov a Slezské Pavlovice.
Po smrti Jindřicha spravoval panství do doby dospělosti jeho synů Jindřicha II. a Herborda VI. jejich příbuzný Herbord z Ketře. (Tento dle soudního spisu zcizil z dědictví 22 hřiven grošů, kuše, brnění a další zbroj.)
1399 Jindřich II. dosáhl plnoletosti a převzal fulštejnské zboží s hradem.
1403 Jindřich II. z Fulštejna složil manskou přísahu z fulštejnského lenního statku do rukou olomouckého biskupa Lacka z Kravař. Poněvadž z neznámých důvodů je tentokrát poprvé v dochovaných pramenech zboží nazýváno podle vsi Bohušova (Porzieczie - Poříčí, což byl název starší části Bohušova) není jisté zda pan Jindřich hrad Fulštejn fakticky držel. Z překladu turistického německého časopisu z druhé půle 19. století je vzpomínán pro konec 14. stol. jako pán hradu Otto z Fulštejna. Je doloženo, že Jindřich II. z Fulštejna se se svým příbuzným Otou zúčastnil roku 1410 na polské straně tzv. velké války s řádem německých rytířů v Prusku a bitvy u Grunwaldu.
Jindřichův bratr Herbord VI. vstoupil do služeb uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského, stal se purkrabím Nového hradu u Kunratic a v roce 1421 byl králem za věrné služby odměněn právem výkupu hradu Rabštejna na Moravě. V témže roce byl tento husity obávaný hejtman biskupských vojsk zraněn při útoku na hrad Ratschitz a v roce 1422 umírá ve Vyškově.
10. - 12.3. 1428 husité za svého tažení do Slezska obsadili a vypálili město Osoblahu. Hrad Fulštejn není zmíněn mezi dobytými místy, i když je pravděpodobné, že fulštejnské dominium bylo těmito loupežnými boji zasaženo, poněvadž Jindřich z Fulštejna zachovával věrnost olomouckému biskupství, opavskému knížeti Přemkovi I. a tedy i králi Zikmundovi.
17. - 20.9. 1432 byl vévodou Přemkem určen poslem k zemským deskám opavským pan Jindřich Sup z Fulštejna. Ačkoliv nedostatek pramenů zatemňuje genealogické souvislosti, z kontextu dalších zpráv a nového příjmení lze soudit, že se jednalo o Jindřichova syna Jindřicha III. z Fulštejna, který po dosažení plnoletosti převzal správu rodového dominia s hradem.
25.6. 1437 Jindřich z Fulštejna složil lenní přísahu olomouckému biskupovi Pavlovi z Miličína.
21.7. 1456 Jindřich Sup z Fulštejna složil lenní přísahu z držby hradu a panství Fulštejna do rukou olomouckého biskupa Bohuše ze Zvole.
10.2. 1460 přijal Jindřichův syn Vilém Sup z Fulštejna od nového olomouckého biskupa Tasa Černohorského hrad a panství Fulštejn v léno.
5.1. 1476 odměnil Matyáš Korvín Jana z Vrbna majetkem v hodnotě 1200 uherských zlatých za statečnost projevenou při dobývání hradu Fulštejna. Prostá skutečnost, že se Matyášovi stoupenci násilím zmocnili hradu, který ještě v pozdním létě roku 1474 náležel k opěrným bodům katolické opozice, naznačuje, že se na Osoblažsku alespoň dočasně prosadila jagellonská strana.
V roku 1479 se lenních statků fulštejnských, zpustošených vojsky Matyáše Korvína ujali bratři Jiří, Václav a Jindřich Supové z Fulštejna, synové Viléma z Fulštejna. Bratři drželi manství v nedílu a po složení lenní přísahy si dne 21.4. 1479 dali potvrdit držbu olomouckým biskupem Tasem.
Jindřich Sup z Fulštejna se stal titulárním biskupem Nikopolským a světícím biskupem Wratislavským. Zemřel kolem roku 1523 a je pochován v bohušovském kostele. Václav z Fulštejna vlastnil hrad od roku 1480 do své smrti 12. září 1485. Třetí bratr Jiří z Fulštejna byl na Fulštejně sám se svou ženou Kateřinou Zvolskou, sestrou Bernarta Zvolského na Hlučíně od smrti svého bratra Václava v roce 1485. Jiří zemřel roku 1496 a je pochován stejně jako Václav v dnešním polském Zaru ve vojvodství Wroclavském.
Roku 1496 převzal správu lenního panství po svém otci Jan Jiří Sup z Fulštejna, který je držel až do roku 1548. Oženil se s Annou Švihovskou z Riesenburku. Svým druhým sňatkem s Eliškou Štosovou z Konic získal blízké Albrechtice a později ještě Stěbořice a Rowne s Tworkowem v dnešním Polsku. Oba manželé zemřeli téhož roku 1548 a jsou pochováni v bohušovském kostele, který Jiří Sup z Fulštejna nechal roku 1501 zrestaurovat. Až do přemalby kostela v roce 1893 byly údajně na křížovém nosníku presbytáře vidět pod znakem Fulštejnů iniciály G.S.v.F. (Georg Sup von Fulštejn). Po smrti rodičů převzali panství společně (jen v letech 1548-1549) synové Ekrik, Jiřík a Jan Supové z Fulštejna. Od roku 1550, kdy Jiřík převzal Albrechtice, drželi fulštejnské panství do roku 1562 společně Ekrik a Jan.
Ekrik z Fulštejna obýval "Horní hrad" a byl znám svým podivínstvím. Ač velmi bohat, vlastnil údajně pouze jeden oděv a bylo-li nutno z důvodu jeho chatrnosti zhotovit oděv nový, proseděl dobu nezbytnou k jeho ušití v lázni ve své komnatě, která se podobala spíše cele. Dle pověstí byla přístupná pouze otvorem ve stropu a po žebříku. Touto cestou mu jeho sluha přinášel nezbytné jídlo, které Ekrik beze slova snědl. Přes den většinou spal, zato v noci pravidelně popíjel jako alkoholik samotář. Ekrik trpěl strachem z myší, pavouků a plazů a pohled na ně mu působil křeče, proto dobře platil za odchyt a usmrcování těchto tvorů na svém sídle.
Po Ekrikově smrti (zemřel svobodný a bezdětný) roku 1562 až do roku 1565 vlastnil pak fulštejnské panství Jan Sup samostatně. Jan Sup z Fulštejna, ačkoliv oficiálně zůstal katolíkem, podporoval Lutherovo učení, které se v letech 1550 - 1560 rozšířilo v okolních vesnicích i v městě Osoblaze. Přes nesouhlas biskupa povolával na panství evangelické pastory. Roku 1560 si podle biskupské korespondence někteří iniciativní katolíci z přifařených obcí Hrozové, Dolních a Horních Povelic, Matějovic, Koberna a Nové Vsi stěžovali u olomouckého biskupa Marka Khuena, že bohušovský farář starou katolickou bohoslužbou pohrdá, ji zavrhuje a nechce ji konat. Jenže až do roku 1631 si museli na katolické kázání nechat zajít chuť, neboť první katolický farář po bělohorském masakru (Adam Weintritt) byl na bohušovskou faru ustaven až v tomto období.
V roce 1565 postoupil pro nemoc Jan Sup panství svému bratru Jiřímu, který je hned v následujícím roce 1566 prodal za 29 000 tolarů svému švagru Václavu st. Sedlnickému z Choltic, jenž měl za manželku jejich sestru Helenu Herbortovnu.
Jiří Sup z Fulštejna měl za manželku horlivou protestantku Barbaru z Vrbna a na Dívčím Hradě a Hlince. Na tvrzi v Hlince, kterou mu manželka přinesla věnem, Jiří Sup z Fulštejna v roce 1570 bez mužského potomka zemřel, zanechav po sobě dcery Kateřinu a Alžbětu.
O dva roky později, na podzim kolem Martina roku 1572 zemřel svobodný a bezdětný i Jan Sup z Fulštejna a je pochován ve fulštejnském kostele. Jím vymřel po meči slavný rod Supů (Herbordů) z Fulštejna, který po více jak 320 let ovládal osudy hradu a přilehlých oblastí.
Biskup Vilém Prusinovský z Víckova nechtěl prodej léna Fulštejn Sedlnickým uznat a tento spor se vlekl až do roku 1572 v němž Václav st. Sedlnický zemřel. Panství pak převzali jeho synové Jan, Jaroslav, Petr, Jiří z prvního manželství s Annou Schamarovskou von Rohau a Bedřich se Zikmundem z druhého manželství s Helenou Herbortovnou von Fulštejn. Teprve v roku 1582 přijali od biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic léno na bývalé fulštejnské panství, přičemž hrad Fulštejn, dvůr a ves Poříčí (Bohušov), Koberno, D. Povelice a Tošovice (později splynuly s Osoblahou) připadly Bedřichu Sedlnickému z Choltic, ale do doby jeho zletilosti spravovala panství matka a jeho nevlastní bratr Jaroslav. Roku 1611 nechal Bedřich hrad opravit a zanedlouho nato zemřel. V krátké době po něm, roku 1612 zemřela i jeho manželka Kateřina Planknarová z Kynšperka. V držbě hradu ho následoval syn Karel Kryštof Sedlnický pán z Fulštejna a Dívčího Hradu, který jako aktivní účastník stavovského povstání přišel roku 1622 o celé jmění konfiskací a zemřel jako exulant ve Štětíně roku 1651.
Panství fulštejnské bylo kardinálem Ditrichsteinem převedeno na církevní léno a roku 1623 postoupeno známému pobělohorskému zbohatlíkovi, císařskému římskému vicekancléři a královskému česko-moravskému dvornímu sekretáři Pavlu Michnovi z Vacínova, který zde však nikdy nebydlel. V letech 1626-27 byl hrad částečně pobořen při průchodu dánských vojsk generála Petra Arnošta Mansfelda.
Michnovi dědici přenechali roku 1641 za 18 000 zlatých poničené fulštejnské panství svobodnému pánovi Janovi z Jarošína. Nebyl to pro něj nejlepší kup, neboť i tak dost probíhající 30-ti letou válkou zdevastované panství bylo následně totálně zpustošeno švédskými vojsky. Tato si na hradě a v jeho nejbližším okolí zřídila v letech 1642-48 základnu a při svém odchodu hrad vyhodila do povětří.
V roce 1668 Janův syn Julius Ferdinand svobodný pán z Jarošína prodal panství hraběti Juliu Leopoldovi z Hodic, který je připojil k panství Rudoltice, které již v roce 1630 zakoupil jeho otec Jan Jiří Maxmilián z Hodic a kde si nechal z bývalé fulštejnské tvrze vybudovat sídelní barokní zámek, i když původně jako rodové sídlo byl určen zámek v Dolních Povelicích. Hrad Fulštejn, i když byl po odchodu Švédů v malém rozsahu opraven, ztratil svůj význam a začal pustnout.
Po smrti Julia Leopolda roku 1693 dostal Fulštejn jeho syn Karel Josef, kterému bratr František Josef odstoupil svůj podíl na zboží Rudoltice a Fulštejn. Tento podnítil novostavbu zámku ve vesnici Fulštejn a zámek pak obýval jeho syn Karel Josef ml. Roku 1741 zemřel Karel Josef st. a léno Fulštejn převzal Karel Josef ml. Po jeho smrti roku 1760 převzal léno Fulštejn jeho bratr hrabě Izidor Hodic, který se o důchody z panství dělil s bratrem Albertem. Po Izidorově smrti roku 1765 spravoval léno hrabě Albert sám.
Poslední držitel panství z hrabat Hodiců - Albert Josef Vojtěch byl velmi umělecky založen a nadán velkou fantazií. Byl velmi zcestovalý a jeho cesty byly inspirací pro dotvoření nákladné renesanční přestavby Rudoltického zámku a parku se spoustou vodních atrakcí. Jistě ne zbůhdarma byl rudoltický zámek v té době nazýván jako Slezské Versailles. Nákladný život se stal nakonec příčinou finančního krachu hraběte Alberta a ani obrovské věno jeho ženy, starší vestfálské vévodkyně Žofie z Bazreuthu, vdovy po markraběti braniborském, nebylo bezedné a tak musel hrabě Albert před hrozící exekucí tajně prchnout do Postupimi, kde žil z penze, udělené mu z milosti Fridrichem II. a kde 18.3. 1778 taky bezdětný zemřel.
Albertem z Hodic, posledním potomkem rodu Hodiců z Hodic, rod vymřel a lenní majetek Fulštejn atd. připadl proto opět lennímu pánovi, olomouckému biskupu, tehdy Antonínu Theodorovi, hraběti Coloredo. Kvůli značným dluhům, které na zanechaném majetku vězely, vzala ho císařská vláda do správy až do roku 1790, kdy byly dluhy konečně umořeny a léna opět převzalo olomoucké arcibiskupství. Za správy císařské vlády byly na lenních pozemcích rozdělením poplužních dvorů založeny nové dominikální (panské) osady Antonínov (později splynul s Kobernem), Ostrá Hora, Kašnice, Amalín, Grundek, Karlov a Nové Povelice. Se souhlasem císaře byl na výstavbu nových osad použit materiál z hradu Fulštejna a tato skutečnost se nejvíce podepsala na jeho zničení.
Roku 1791 prodalo olomoucké arcibiskupství znovunabyté léno za 113 000 florénů opavskému obchodníku suknem rytíři Karlu Czeikovi z Badenfeldu. Ten je odkázal po své smrti roku 1809 synům, bratřím Karlovi, svobodnému pánovi z Badenfeldu a rytířům Josefovi, Ernstovi a Otovi z Badenfeldu, jejichž dědicové a potomci léna drželi až do roku 1892, kdy byl jejich majetek vydražen a v dražbě ho získala manželka textilního továrníka Jindřicha Steuera Anna za nejvyšší nabídku 270000 florénů.
Starý německý turistický časopis uvádí, že ještě v polovině 19. století byly na hradě částečně zachovány nějaké místnosti a sklepy. To je však bohužel již minulostí.